III. Dobrovolnice

Rozhlédla se po svém milovaném bytě na prestižní pražské adrese. Výhled z okna na střechy okolních domů, uličky vinoucí se mezi křivolakými zdmi staré Prahy. Dnes nevnímala tu nádhernou atmosféru města, na které se tak ráda dívala. Od svého návratu z Německa nedokázala vstřebat žádnou krásu. Cítila jen bolest. Pocit prázdnoty, zrady a dokonce nenávist. I když to si vědomě nepřipouštěla.

 

    Přitom bylo vše tak krásně nalinkované. Byla velmi úspěšnou ženou. Jednou z mála, které dosáhly takového postavení. Nebyla nijak hezká, spíš dokonce ošklivá, ale tenhle handicap jí vynahradilo analytické myšlení. Potajmu ale záviděla svým vrstevnicím a pak čím dál tím mladším dívkám. Už za komunistů studovala filozofii a po revoluci se plně vrhla do oboru nevládních organizací a neziskovek. Téma lidských práv se stalo mantrou doby. Využila toho, našla se v tom. S podporou zahraničních i místních donátorů stoupala výš a výš. Ze začátku byla nadšenou a hrdou zastánkyní všeho dobra, které viděla ve své práci. Nadšeně obhajovala a podporovala, pomáhala a organizovala. Tak jak stoupala vzhůru v hierarchii organizací, odtajňovaly se jí další osoby a napojení. Toky peněz, způsoby fakturací, kdo, komu a zač. Jak se dělají malé domů, provázanosti firem, odpočty sponzorům. Poznala možnosti ovlivňování, dosazování správných lidí. Získávala kontakty, byla představovaná jako spolehlivá. Pochopila, že jde především o byznys. To už jí ale nevadilo. Byla jednou z vyvolených a ,,kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti " - jak praví staré přísloví. Lobovala za doporučené zákony, hlasovala pro správné návrhy. Přihrávala dotace, přesvědčovala mladé nadšené lidi, dělala osvětu o věcech, ve které už sama nevěřila. Těžila ze své moci. Těšila jí. Byla její drogou. Ty, kteří nesouhlasili osočovala, napadala, dehonestovala. Byla velmi úspěšná a milovala svojí práci, život a moc. A čím víc znala a věděla, čím výš byla, tím víc pohrdala póvlem pod sebou. Byla realistka. Uvědomovala si, co dělá  a v koutku duše i proč to dělá. Ale navenek vystupovala jako ta spravedlivá, které jde o dobro bližních. Její největší radostí hned po práci byla dcera. Bohužel jedináček, ale to nevadí. Manžel od ní utekl, což jí vůbec nevadilo. Dal jí dceru a tím jeho úkol skončil. I s dítětem, které jí pomáhala vychovávat matka,  se dál věnovala své skvělé kariéře. Svému poslání, jak říkala ostatním. 

 

    Podívala se na fotku své dcery. Tu poslední, kterou měla. Brunetka s hnědýma očima, krásná po otci, rozesmátá a věčně s dobrou náladou. Nikdy nepocítila nedostatek, o to se dokázala postarat,  včetně tak důležitého vzdělání. Sama jí zařídila prestižní vysokou školu v Německu, samozřejmě že humanitní obor. Dostala vše a přece zůstala hodnou a milou ke všem. Když do Německa začali proudit tisícihlavé davy uprchlíků, byla její dcera jednou z prvních dobrovolníků, kteří začali organizovat pomoc. Volala jí plná nadšení z toho, že může prakticky pomáhat. Byla na ní hrdá a trochu jí záviděla tu naivní bezstarostnost. Ona sama chápala možné důsledky nových událostí, ale jí a její rodiny se to přece netýká. V její čtvrti nikdy imigranti bydlet nebudou. No, a i kdyby došlo k tak razantnímu narušení pořádků, bude mít dávno zajištěné občanství jinde.

 

    Zvonek na vchodu do domu se rozezvučel. Ani pronikavé CRRRRR  CRRRRRR ji nevytrhlo ze vzpomínek.

 

Ten den, kdy přijela za dcerou do prozatímního utečeneckého tábora v Německu, se cítila skvěle. Byla zde už druhý den, na pokyn svých kontaktů . Jak jí řekl jeden z donátorů: ,,Je nutné, abyste vyjela z Čech. Jeďte do Německa a čas využijte na schůzku s představitelem té a té mezinárodní nevládní organizace." Poslechla jako vždy. A zase se vyplatilo, podařilo se jí přihrát jedné z neziskovek, kde měla zaručenou zpětnou vazbu, hezkých pár milionů z veřejného rozpočtu. Integrace uprchlíků v Čechách. Kouzelná slova otevírající státní kasičku i kasičku EU. Podle plánu měla dorazit velká dávka migrantů do Čech i přes odpor těch chudáků, kteří pořád věří na demokracii. A další velká událost měla přijít. Konečně podpora silou. Proti zaprděným ubožákům, co doma nechápali dobro migrace a přínosu nové krve do malé smradlavé české kotliny. Ale to byla tajná informace. Šuškanda, kterou přijali představitelé vybraných a prověřených organizací s nadšením.

 

    Uprchlíci, o které se starala německá  dobrovolnická skupina její dcery, byla ubytovaná v areálu kasáren Bundeswehru. V běžných záchytných zařízeních už nebylo místo. Vyčleněná budova umožnila ubytovat 600 lidí. Její dcera a přátelé měli na starost rozdělení pomoci, základních věcí, poskytování informací a tak dál. V přízemí budovy měli i dva vlastní pokoje jako zázemí.

Její dcera zrovna předávala s úsměvem deky několika mladíkům, označovaným médii jako východní typ. Vzali si je od ní a odcházeli po schodech směrem nahoru do útrob velkého kasárenského domu.

 

Znovu slyšela její nadšený hlas.  ,,Maminko, ty jsi fakt přijela? To je super! Musím tě představit. Tohle je Hanz, tohle Anita, tohle Gustav."  Parta mladých spolužáků si s ní podala ruce, ale ostentativně dávali najevo svou zaneprázdněnost. Pomáhali, měli práci. Brala to s úsměvem. Taky byla kdysi mladá a nadšená.

,,Mami, ale já tady mám dneska službu, víš?" řekla jí tenkrát Charlotta. „Měla bych tady zůstat. Kdyby někdo potřeboval pomoc.“ Hanz který netušil, že rozumí plynně německy, prohodil něco o starých a pohodlných matkách a dokonce se nabídl, že službu vezme za Charlottu. ,,To nevadí" řekla proto dceři, ,,Zůstanu tady s tebou a když tak ti ráda pomohu." Sice v duchu zalitovala, že nebude moc užívat pohodlí svého oblíbeného hotelu, ale touha zůstat s dcerou a hlavně ukázat tomu floutkovi, že jí vyspání na palandě nedělá problém, převážily nad pohodlností. Kdyby tenkrát šly do hotelu, mohlo být všechno jinak. Hluboce si povzdechla.

Večerka měla začínat v 22:00. Imigranti si evidentně nedělali s něčím takovým hlavu. Hudba hrála, mladí i staří muži kouřili na chodbách i před budovou a hlasitě hovořili.

 

    Povídali si dlouho do noci. Ruch kolem jim nevadil. Čas od času někdo zaklepal na dveře. Charlotta hned otevírala dveře a s úsměvem se pokoušela zjistit, jak může pomoc. Ne vždy to bylo snadné. Někteří mluvili pouze svou rodnou řečí. S překladem pomáhali hlavně dva mladíci. Oba prý Syřané. Jeden takový zamyšlený typ, hubenější, ten si říkal Diba. Mluvil plynně anglicky i německy. Druhý, Ahmed, měl vysportovanou postavu a kolem sebe pořád nejméně čtyři další kluky, se kterými se smáli a vše hlasitě komentovali. Všem bylo tak kolem dvaceti let. Ahmed mluvil dobře anglicky. Nelíbilo se jí jenom, jak díval na Charlottu. Měl takový vlčí pohled. Když si ale uvědomila, že několik měsíců neměli ženu, vzhledem k jejich kultuře možná nikdy před tím a teď před ním stojí krásná, mladá, nezahalená Evropanka, které se pod upnutým tričkem rýsují vnadné trojky, není se čemu divit. I Hanz, který už s ostatními odešel, se okolo Charlotty občas protáhl víc natěsno, než bylo potřeba. No jo, mládí, pomyslela si. 

 

    Kolem druhé hodiny ranní už byl klid. Natáhly se na palandy, ona dole, Charlotta nahoře. Dcera se jí stále svěřovala s plány, jak co zlepšit a ptala se jí na názory. To jí jako matku moc těšilo. S organizací jí opravdu radit mohla.

Před třetí zaslechli na chodbě dusot nohou. Ne jedněch, ale desítek a dalších. Mimo zvuku podrážek nebyl slyšet žádný hlas. Nic.

Pak zaklepání na dveře. Naléhavé. ,,Help please" ozvalo se. Podle hlasu Ahmed. Instinkt jí napověděl, že něco je špatně. Charlotta se zvedla z palandy a šla otevřít.  ,,Počkej, neotvírej" zavolala na ni, ale už se stalo. Kopnutí do dveří a dovnitř se nahrnulo devět mladíků. Všichni z té skupiny, která se motala kolem Ahmeda. Dva chytili Charlottu za ruce a zvedli ji z podlahy, na kterou upadla, když do ní vrazily vykopnuté dveře.

 

    Okamžitě se vhrla Charlottě na pomoc. Kopnutí nohou do podbřišku  jí ale srazilo k zemi. ,,Nehýbej se ženo" řekl Ahmed. ,,Co chcete? Co si to dovolujete? Víte kdo jsem?" Zaječela a znovu se postavila. Ahmed k ní těsně přistoupil. Dostala facku, až znovu upadla. "Jsi stará žena, která mluví, i když muž řekne, aby mlčela. Jsi nic. Ošklivá, stará a bezcenná. Jsi kurva, stejně jako tvoje dcera, ale ta je aspoň mladá a pěkná."

,,Ne prosím ne, Ahmede, ne, nech moji matku na pokoji, nebij ji. Prosím. Proč? Prosím, pomáháme vám, jsme s vámi, jsme na vaší straně. Prosím." Charlottin hlas se zlomil.

,,Ty jsi na naší straně? O čem mluvíš? Ty nejsi muslimka! Jsi jenom děvka, které dělá radost ponižovat muže a ukazovat jim svojí nadřazenost! Tváříš se jakou milost nám prokazuješ, když rozdáváš staré deky a trochu jídla!" křičel jí Ahmed svojí hrdelní angličtinou do tváře. ,,Vystavuješ se skoro nahá, provokuješ muže a jenom čekáš, kdy ti to konečně někdo udělá. Jsi kurva, ty pyšná Evropanko!" Smích od těch, kdo rozuměli anglicky potvrzoval, že si myslí to samé.

,,Héééééélp, hééééélp." zakřičela Lída Sambarová, matka Charlotty, ale jedinou odpovědí jí byla další rána do tváře, po které ucítila krev v ústech. I když byly dveře stále otevřené, viděla v nich jen zvědavé obličeje. Nikdo se jim nechystal pomoci. Nikdo z těch, kdo od ní přijímal jídlo a dary.      

,,Koho voláš ženo?" zeptal se Ahmed.  ,,Vojáky? Německé vojáky? Ti tady nejsou a už brzo budou mít jiné starosti. My jsme vojáci! Takže voláš nás? Dobře. Nemusíš volat. Naše zavolám sám." Otočil se a něco zavolal arabsky. Do místnosti se nahrnuli další mladí muži. S těmi původními už jich tam bylo tak třicet. Jeden se postavil do dveří, aby zabránil přeplnění místnosti. Volný prostor zůstal mezi Ahmedem, jeho muži, Lídou a Charlottou. Tu stále drželi ti dva. Lída teď klečela na kolenou, jak se pokoušela zvednout ze země po poslední ráně.

,,Prosím, nechte mojí matku." řekla Charlotta plačky.  Ahmed se k ní otočil. Stoupl si za Lídu a z kapsy vytáhl nůž. Chytil ji za vlasy a nůž jí dal na krk. ,,Svlíknout, kurvo" řekl Charlottě. Ti, co ji drželi, ji pustili. S brekem si vytáhla tričko přes hlavu. Bílá podprsenka zasvítila. Plná ňadra se pohupovala do vzlykání dívky. Rozepnula si pásek na svých značkových riflích a setřásla je ke kotníkům. Boty jí bránily v sundání. Jen ve spodním prádle stála před přítomnými muži.

,,Já udělám cokoliv, pusťte.. pusťte jí.. dovolte jí odejít..." řekla Lída s nožem přitisknutým na svém hrdle. Ahmed odtrhl oči od Charlotty. Začal se smát. Co nám ty můžeš nabídnout? Co máš  ty a tvoje dcera ne? Ona je mladá, ty stará. Co nám dáš ty? ,,Peníze?" Zašeptala Lída. ,,Ty nás urážíš? Ahmed se nad ní sklonil. ,,Ne, promiňte, ne, tak jsem to nemyslela.."   Další z mužů něco řekl, a ukázal na hodinky. Ahmed pokýval hlavou.

,,Nemáme tolik času, kolik bych chtěl, kurvy, ale ještě chvíle nám zbývá. Tak ukaž matko, co všechno budeš dělat, jak budeš poslušná." Ukázal na dva muže, které vpustili dovnitř  prve jeho lidi. Oba se postavili k Lídě  a začali si rozepínat kalhoty ... Ahmed odstoupil a dál si pohrával s nožem. Starší muž, který se postavil před Lídu, ji strčil před obličej  penis, který rychle nabíhal. Lída se ničemu nebránila a začala mu ho sát. Vedle její tváře se objevil druhý penis, který začala poslušně honit. Když se jí také začal tlačit do obličeje vzala zase do úst jeho. Pak ji někdo trhnutím postavil. Ruce mužů jí ale drželi hlavu v předklonu. Vyhrnutá sukně a stažené kalhotky byly dílem okamžiku. Další penis jí pronikl do vagíny. Ahmed se začal smát, Nebyl to hezký smích. Byl krutý. ,,Kurva, obyčejná kurva bez hrdosti, jako tvoje dcera. .. Teď jsi jí to pěkně ukázala" Udělal krok směrem k Charlottě a trhnutím jí serval podprsenku a kalhotky. Krásná oblá ňadra se zhoupla a Charlotta se pokusila zakrýt svou nahotu rukama, ty už ale držely snědé ruce, které je prudce roztáhly od těla. Rudé, naběhlé bradavky kontrastovaly  s bledým tělem. Před očima Lídy ji povalili na zem a první z nich nalehl mezi její vzpínající se nohy, které drželi roztažené další. Lída se pokusila vstát, ale cizí ruce ji ovládly. Připadala si jak hadrová panenka. Chtěla škrábat, křičet, bojovat, ale místo toho byla sama během chvilky úplně  nahá a pevně přitisklá k zemi. Pohled na Charlottu jí zakryly  postavy dalších, kteří se nahrnuli směrem k ní. Nově příchozí vyplnili každou myslitelnou část jejího těla. 

 

    Před čtvrtou hodinou ranní přišel do vchodu ubytovny další uprchlík. Jen někteří věděli, že se jmenuje Azíz, i když jméno v Syrském pase bylo jiné. Prošel dveřmi, kde dav znásilňoval obě ženy. Další čekali na svou příležitost ukojit se. Svou dlouho zadržovanou potřebu. Každý z nich zíral před tím po cestě na nezakryté dobrovolnice a ženy a pokládal si otázku, jaké by to asi bylo s Evropankou. Teď měli příležitost to vyzkoušet.

 

    Azíz prošel přes nenápadnou stráž, která hlídala Ahmeda, který se s neskrývaným potěšením díval na dva mladíky, zneužívající Charlottu současně. Ta už jen ležela na zádech a nehýbala se. Přesto ji jeden souložil do pootevřených úst a druhý mezi nohy a přitom jí bolestivě tiskl ňadra. Za tu hodinu prošla strašnou proměnou. Bílé tělo, poseté škrábanci a modřinami, které se vybarvovaly. Olepená vytékajícím spermatem, natržené koutky úst, potrhaná vagína i anál. Brali si ji surově. Stejně jako její matku, která ležela v občasném bezvědomí. I když byla pro mnohé z nich stará a ošklivá, stejně byla jednou ze dvou žen, které měli po měsících k dispozici.

Azíz podal Ahmedovi pažbou napřed zbraň. Pistole opatřená tlumičem. Muži mezi sebou prohodili pár slov. Ahmed kývl že rozumí. Pak se Azíz otočil a zmizel ve tmě. 

 

    ,,Ven, konec, všichni ven!" rozkázal Ahmed. Jeho muži začali z místnosti vyhazovat čekající. Nože v jejich rukách donutili dav poslušně couvnout. Poslední na Charlottě prudce přirazil. Zachvěl se rozkoší, pak rychle vstal a s chvatem si natáhl kalhoty, aby splnil požadavek Ahmeda. Ten mezitím od jednoho z mužů převzal sadu nástrojů srolovaných v látce.

Všichni přítomní muži se dívali, jak jeden z nástrojů bere do ruky a naznačuje se smíchem krájení.

Za jejich zády se tiše protáhl Diba. Poklekl k Charlottě. Podíval se do jejích napůl šílených očí. Pohlédl na Ahmeda a jeho lidi. Stále byli zaujatí nástroji a výkladem. Udělal nad čelem Charlotty znamení. Pak jí levou rukou nadzvedl bradu a druhou vytáhl z pouzdra na zádech nůž. Mocným, táhlým pohybem jí podřízl krk. Krev se vyřinula z rány.

 

Ahmed a jeho muži se otočili v momentě, kdy nůž dokončil svojí smrtící dráhu.

 

Diba vstal a otřel krev z rukou a nože do zbytku Charlottina trička, které se válelo vedle jejího těla. To sebou škubalo v křeči.  ,,Kurva" pronesl Diba do ticha. Ahmed se nadechl, aby něco řekl, ale v tem moment se ozvalo zavytí  Lídy. Probrala se z mlžného nevědomí v okamžiku, kdy Diba poklekl k její dceři, na kterou znovu viděla. Jako ve zpomaleném záběru zírala na jeho ruku a lesklý chladný nůž, který ponořil ostřím hluboko do útlého hrdla. Rudá krev zalila ve vlnách  obnažené tělo. Chtěla křičet, ale dostala ze sebe jen to šílené zavytí bezmocné matky a její  zmučené tělo se pohnulo po podlaze směrem k Charlottě.

Ahmed se na ni podíval jako na obtížný hmyz. Sáhl za opasek, kam si zastrčil pistoli od Azíze a bez míření vystřelil na Lídu. Tiché PUF a Lída padla tváří na zem. Od jejího spánku se rozlila kaluž krve.

,,Funguje" zasmál se Ahmed. Pak se podíval na Dibu. ,,Poslouchej bratře, chápu tvojí touhu po krvi bezvěrců, ale tady se zabíjí jen na můj rozkaz.  Ale jsem rád, že jsi se projevil. Půjdeš s námi. Džihád začíná, bratře."

 

    Skupina Ahmeda, posílená o Dibu, kterého na pokyn Ahmeda hlídal jeden z jeho mužů, se vydala podél zdi od ubytovny směrem k plotu, který odděloval prostor vyčleněný pro uprchlíky od zbytku kasáren.  Ze tmy se vynořili další uprchlíci, kteří se po okolí začali rozmísťovat už předtím. Strážný Bundeswehru, který před chvílí poklidně pokuřoval cigaretu, ležel s podříznutým hrdlem schovaný za popelnicí. Díra v plotě byla odkrytá. Ahmed a jeho muži se přesunuli před budovu strážnice. Věděli, kolik vojáků je uvnitř, jak jsou vyzbrojeni i kolik jich obcházelo muniční sklad v pravidelné hlídce. Ti venku byli mrví. Všichni. Ty druhé to vzápětí mělo čekat.  V 04:00 narazil do dveří muničního skladu rozjetý náklaďák. Alarm se rozezněl. Do minuty se ze strážnice vyřítil první voják. Vzápětí klesl pod dobře mířenou ranou Ahmedovy zbraně. ,,Allah Agbar, Allah Agbar, Allah Agbar"  zaznělo do palby zbraní. Další dva smetla dávka ze samopalů, které ukořistili strážným na pochůzce. Strážnice se ocitla pod soustředěnou palbou. Zbytek vojáků Bundeswehru naučeně zaujal postavení k obraně strážnice a opětoval palbu. První z útočníků padl zasažen střelbou obránců. Pak Azíz, který se znovu objevil ze tmy, nasadil na rameno RPG a vzápětí ho odpálil do okna strážnice. To obránce umlčelo a poskytlo útočníkům čas vtrhnout dovnitř a dorazit zraněné a otřesené vojáky.

 

    Ahmed a jeho muži pak otevřeli muniční sklad a začali organizovat vydávání zbraní. Nejprve prověřeným bojovníkům, kteří stejně jako oni přišli s vlnou imigrantů do Evropy. Zbraní bylo dost, takže se dostalo i na nové, zverbované cestou, a pak těm, kteří byli rozčarováni přijetím v Evropě a zjistili, že ani tedy nebude nic tak úplně zadarmo, jak jim slibovali převaděči. Další zbraně nakládali do přistavených dodávek, které najížděly do areálu kasáren. Dodávek všech typů a roků výroby. Jejich řidiči ale byli všichni identifikovatelní jako muži z východu, i když většina z nich už měla německý  pas.

 

    Podle plánu všichni bojovníci opustili kasárna před příjezdem posil. Měli rozkaz ten den nebojovat proti pravidelné armádě, ale uschovat ukořistěné zbraně a techniku. Část uprchlíků dokonce zůstala v táboře. Byli to staří, nemocní a ti, kteří opravdu prchali před válkou ve své zemi a nevěděli co si mají počít. I mezi nimi ale zůstali pozorovatelé.

První na místo dorazila vojenská policie. Po obhlídce strážnice, nalezení mrtvol vojáků Bundeswehru a vykradeného muničáku se přesunuli i k ubytovně. Nenarazili na odpor. Pouze na vyděšené obličeje těch, co zůstali. V přízemí, kde měli kancelář dobrovolníci, našli Lídu a Charlottu.  K jejich překvapení Lída žila. Výstřel jí jen zranil na spánku a rána hodně krvácela. Okamžitě ji dopravili do nemocnice, kde ji dokázali zachránit.

 

    Když se Lída probrala, dostali se k ní nepozorovaně reportéři nezávislých internetových novin. Lída, stále v šoku, vylíčila popravdě, co se stalo. Rozhovor se okamžitě i s videem její údery znetvořené tváře dostal na volná média. To byl její profesní konec. Představitel Německa jí oznámil, že její pobyt není nadále žádoucí. Neměla dvojí občanství, ani slíbený pas USA jako její donátoři, kteří se k ní najednou nechtěli znát. Zradila jejich věc. Veřejně označila za vrahy imigranty. Smrt dcery? To byla přece nehoda, jak jí do očí sdělil muž, který ji navštívil v nemocnici. Hromadné znásilnění? Je si tím jista? Lékař nic takového do zprávy nenapsal. Střela do hlavy? Nebyl to náhodou roh stolu? Podříznuté hrdlo? Možná zhrzený milenec. Ten mladík Hanz. Od toho večera je totiž k nenalezení. Její vlastní zranění? Opravdu trvá na tom, že jí to udělali uprchlíci? A pokud tvrdí že ano, čím je vyprovokovala? Jak je urazila? Měla sukni, odhalená ramena, nezahalená. Takže sama provokovala. Přiznává se k tomu? Chápe co ohrozila? Kolik dobré práce může přijít vniveč?

V noci v nemocnici se jí ve snech vybavovaly oči matky jedné italské dobrovolnice, kterou unesli a zavraždili v Iráku, kam vyjela pod záštitou nevládní organizace, které tehdy šéfovala. Chtěla pomáhat a její rodiče uvěřili v prospěšnost a podporovali jí v tom. Tenkrát dostala za úkol přesvědčit matku a otce zavražděné dívky, aby nereagovali negativně v tisku na její smrt. Chlácholila je skoro stejnými slovy. ,,Nedovolte svému smutku, aby zničil to, v co věřila vaše dcera. Odvedla obrovský kus dobré a prospěšné práce. Když budete negovat její cestu a poslání, znevážíte jí samotnou. Poškodíte její památku. Podupete její práci i život." Rodiče Italky tenkrát vydali jen všeobecné prohlášení. Teď se jí vybavily  oči matky. Zoufalé, odsuzující a možná i proklínající.  

 

    Další novináře už k ní nepustili. S odstupem se dověděla, že té noci mělo podle sdělovacích prostředků dojít k neočekávaným nepokojům, při kterých pravděpodobně pravicoví extremisté napadli ubytovny a vydrancovali vojenské sklady. Veřejnost se ale nemusí obávat. Policie je na stopě extremistickým skupinám. O smrti vojáků, a ozbrojení uprchlíků ani slovo. Sama se tyhle věci dozvěděla až v Čechách, ale to ji už vůbec nic nezajímalo.  

 

    Jakmile byla schopna převozu, vyexpedovali Lídu z Německa. Češi si ji na střežených hranicích přebrali, byla přece občankou Česka. Tělo dcery jí ale nevydali. Bylo spáleno ihned po pitvě, která jako příčinu smrti uvedla řeznou ránu na hrtanu neslučující se s životem. V nemocnici v Čechách ji doléčili.  Na veřejnost a do vlády šla jen jednou. Pokusila se navázat na svojí práci. Vykládala stále o nutnosti pochopení, integrace, pomoci. Byla ale sama. Ti co mohli  a před tím tvořili spolu s ní uzavřenou privilegovanou skupinu utekli za hranice. Sama byla naprosto odtržená od reality. Nedokázala vnímat skutečný stav věcí a událostí kolem sebe. Doporučili jí, aby byla ze zdravotních důvodů doma. Poslechla, jak byla zvyklá a vyhovovalo jí to. Mohla být sama a smutnit.

 

Lída se probrala ze vzpomínek. Už ne zvonění, ale přímo bušení na dveře jejího bytu.  ,,Otevřete! Policie! Otevřete!"

 

    Věděla, že je na řadě.  Policie postupně odváděla takzvané kolaboranty. Zpětně se počítaly  finance, které dostaly  neziskové organizace a spřátelené společnosti. Hospodářská kriminálka rozkrývala nechutné čachry s dotacemi. Na veřejnost se dostávala  konkrétní čísla. Ti poctiví a slušní pochopili, jak byli zneužíváni těmi nahoře. A ona, hodná Lída, byla jednou z těch všemocných. Ještě nedávno.

 

    Přitiskla si na prsa fotografii Charlotty a vyšla na malý balkonek svého velkého, krásného podkrovního bytu.  Krok na přistavenou židli, druhý krok na kovové zábradlí a ten třetí do hloubky pod sebou.  Následoval pád, při kterém se její tělo přetočilo a hlava se suchým prasknutím zaduněla o kamennou dlažbu. Střepy z rámečku fotografie se rozletěly  do stran. Vítr nadzvedl a odnesl o kus dál krví umazanou fotografii rozesmáté dívky. 

 

/*text pracovní verze

verze korektury: 30.9. MedW. / další korektury 30.09. V. Semerád / interpunkce 1.10. Hanina

Z důvodu ochrany autorských práv registorváno v systému World International Register WIR, pod ID: 4320824297